Toto byl pořad Game Page, nejen mým pohledem

Rozhovor s Ondrou Broukalem, bývalým moderátorem, scenáristou a dramaturgem

Tento díl newsletteru vznikal poměrně dlouho - pardon. Předcházelo mu jednak období poměrně velkých (většinou pozitivních) změn v mém životě a taky to, že jsem ho chtěl pojmout trochu jinak. O pořadu Game Page by přece jen měl povídat spíš člověk, který sice nestál u jeho vzniku, ale strávil s ním více než polovinu let jeho existence. Po více než deseti letech od oficiálního ukončení jsme si sedli s Ondrou Broukalem, tehdejším dramaturgem Game Page, a pobavili se o historii celého pořadu, na kterém jsem se podílel v jeho posledních dvou letech.

Líbí se vám můj newsletter? Přihlaste se k odběru přímo do mailu! Řekněte o něm svým kamarádům! Napište mi to do komentářů! Dejte mu srdíčko! A pokud se vám úplně mega super líbí, tak mě můžete podpořit i finančně na Ko-fi. Moc vám děkuju za podporu.

Pořad Game Page existoval mezi lety 1999 a 2012. Vysílal se na České televizi a vystřídalo se v něm velké množství osobností české herní scény. Kromě toho, že to byla v té době jediná veřejnoprávní možnost, jak sledovat videohry (a dlouhou dobu také jediná televizní), šlo často i o vysmívanou záležitost. Zejména kvůli hraným scénkám, jejichž vtipnost byla leckdy diskutabilní.

Přiznám se, že jsem je nikdy moc nevnímal jako problém, často mi přišly vtipné dokonce třeskutě. Ať už jste ale na Game Page měli názor jakýkoliv, určitou skupinu hráčů právě tento pořad formoval a “vyrůstali” na něm. V jednu dobu měl sledovanost dokonce ve statisících a při zveřejnění každého dílu na iVysílání si k němu našly týden co týden cestu desítky tisíc diváků.

Konec pořadu však byl stále lehce zahalen v otázce “proč?” Tehdejší vysvětlení České televize bylo extrémně nešťastné a s námi, s redaktorským týmem, nekomunikoval z ČT absolutně nikdo. Mimochodem, stejně dopadl pořad Ekonomika ČT24, jehož redakce měla podobně smutnou oficiální rozlučku u vedlejšího stolu v jedné z hospod na Kavčích horách.

Tehdy mi bylo 24 a nevěděl jsem moc jak dál. Kromě toho, že mnou pochopitelně cloumaly emoce za nečekaný konec něčeho, co jsem dělal opravdu hodně rád, jsem řešil i finanční stránku. Za jeden díl Game Page jsem dostával na tehdejší dobu neuvěřitelných 12 000 Kč (za cca 5 dní práce) a v kombinaci s dost nestálým příjmem z Levelu (a Score) jsem jednoduše neměl na nájem. A neměla to být první rána - více o tom zde. Teď už ale k rozhovoru.

“Na konkurzu se mnou byl i Ruda z Ostravy.”

Na konci roku 2002 probíhal veřejný konkurz na nové moderátory Game Page, kterého ses účastnil a nakonec ho, společně s Katkou Opočenskou, i vyhrál. Vystupoval jsi v té době nějak veřejně, ať už zvukově, nebo obrazově?

Ondřej Broukal: Vůbec. Nikde jsem o hrách nemluvil, tehdy to ani nešlo, ani jsem nenapsal nikdy žádný scénář. Ale viděl jsem právě v Game Page výzvu, že se hledají noví moderátoři, tak jsem si řekl, že jim půjdu ukázat jak se to dělá. Na jednu stranu jsem ten pořad hltal a na stranu druhou tam bylo spousta věcí, které se mi absolutně nelíbily. Zpočátku jsem dělal ramena, že na ten konkurz půjdu a všechny tam převálcuju.

Ale jak se blížilo kýžené datum, tak se mi víc a víc třásla kolena a nakonec jsem tam ani jít nechtěl. Přemluvila mě na poslední chvíli tehdejší přítelkyně. Nahnali nás do nějaké haly na Kavčích horách v budově Rohlík. Odhadem nás tam bylo několik málo desítek, většinou mladí lidé kolem dvaceti, pětadvaceti let a taky jeden výrazně starší pán. Až o mnoho let později jsem zjistil, že to byl Zbyšek Horák, jeden z aktuálně nejobsazovanějších českých dabérů.

Jak vlastně ten konkurz probíhal?

OB: Bylo to na dvě kola. To první bylo všeobecné, kdy si nás z velké haly zvali do salonku, kde byli přítomní všichni tvůrci za kamerou. Nejdřív jsme šli na zhruba desetiminutový pohovor s režisérem a dramaturgem, kde jsme probírali můj zájem o hry, co bych na pořadu změnil a tak. Jakmile proběhly všechny pohovory, tak nám oznámili kdo postupuje dál. Tam už to bylo praktické, kdy jsme si ve dvojicích zkoušeli improvizovaný rozhovor, protože tehdy do Game Page chodili hosti a i toto bylo pro nás důležité. Jedna z dvojic byla i pozdější moderátorka Katka Opočenská a Michal Kavalčík, dnešní Ruda z Ostravy, což byla druhá známá osobnost na tom konkurzu.

Kdy ses dozvěděl, že se to povedlo a nastupuješ do Game Page? A co ty známé tváře, proč se tam nedostaly?

OB: Mám pocit, že už přímo na konci konkurzu nám bylo některým naznačeno, že bychom si mohli velmi brzy něco vyzkoušet. A první díl jsme netočili někam do šuplíku, ale rovnou do televize, což bylo vlastně zvláštní.

Zdeněk Horák a Michal Kavalčík to nakonec “nedostali” zejména proto, že nevěděli vůbec nic o hrách. Jednoduše chtěli někde moderovat a proto obcházeli jeden konkurz za druhým. Oni nás ve všem převyšovali, měli školený hlas a bylo vidět, že to jsou profíci, ale ke hrám neměli žádný vztah, což pro tu práci bylo důležité.

Byli na tom konkurzu i nějaké tehdejší známé tváře z herní branže?

OB: Ne, všechno to byli obyčejní hráči bez jakékoliv vazby na tehdejší herní media.

Co ti na Game Page tehdy vadilo? Co byly ty věci, které jsi tam “šel změnit”?

OB: První věc byli jednoznačně hosté. Strašně mi vadilo, že ta omezená stopáž pořadu (pozn: v tehdejší době měla GP pod 10 minut) je věnovaná třeba z půlky něčemu, co mě jako diváka vůbec nezajímá. Byl za tím samozřejmě ten nápad, že tam přijde nějaká známá osobnost a bude hrát hry, ale často se stávalo, že ten host viděl myš a klávesnici poprvé v životě. Až pak jsem pochopil, že to třeba mohl být i důvod, proč ten pořad dostal zelenou - že to bude ozvláštněno těmito rozhovory. Přijde Šebrle, něco si zahraje, to zní na papíře zajímavě. Ale z pohledu mě jako hráče to byla naprostá ztráta času.

Další věc, která mi vadila, byly scénky. Ty mi přišly neuvěřitelné trapné, moderátoři a recenzenti tam z mého pohledu ze sebe dělali jen šašky. No a třetí věc byla celková grafická podoba pořadu, která byla zoufale nemoderní už v tehdejší době. A samozřejmě to všechno pořád přebíjel fakt, že se mi strašně líbilo koukat na hry v televizi a vůbec koukat na hry jako takové, nějak se k nim dostat. V tehdejší době jsem se ke hrám dostával klidně i s ročním zpožděním, takže to, že ty recenze nebyly aktuální mi vůbec nevadilo, prostě jsem měl možnost ty hry vůbec vidět. Tehdy ses mohl podívat na obrázky v časopisech, možná nějaký trailer, občas demo, ale pořád byl obrovský hlad po tom, aby ses podíval jak ta hra vypadá v chodu. A fajn bonus byla i možnost vidět moje oblíbené redaktory z časopisů naživo v televizi.

Pro mě to bylo od prvního momentu naprosto jasné. Jakmile jsem viděl Game Page, tak jsem přesně tohle - mluvit o hrách v televizi - chtěl dělat. Měl jsi to taky takhle?

OB: Chtěl jsem se jakýmkoliv způsobem motat kolem her. Ale neřešil jsem, jestli budu psát o časopisu nebo na obrazovce televize.

Osobní intermezzo #1: Jak jsem se dostal do Game Page

O tom, že budu jednou “dělat Game Page” jsem snil od té chvíle, kdy jsem tenhle pořad poprvé zachytil v televizi v květnu 1999. Zároveň mi to přišlo jako něco absolutně nereálného. Bydlel jsem v malém městě na severu a dostat se do televize bylo pro mě absolutní sci-fi. V roce 2010 jsem se ale nacházel v Praze, psal do Levelu a na Hrej.cz, sem tam se objevil v podcastu hPod a tvořil videoobsah na Level DVD. Z týmu Game Page jsem ale, až na pár slov, která jsme v redakci Levelu prohodili s tehdejším redaktorem Pavlem Prouzou, neznal absolutně nikoho.

Každý rok jsme v Levelu pořádali anketu Invaze - vyhlášení nejlepších her za daný rok v mnoha kategoriích. Kromě samotných ocenění to znamenalo uspořádat i akci v jednom z pražských podniků a sezvat na něj “lidi z branže.” Jedním z hostů byl i Ondra Broukal, tehdejší dramaturg GP. Měl jsem něco připito, takže jsem se k němu jednoduše přimotal na baru a vykládal mu něco o tom, že mám na starých VHS nahrané staré díly, a že se mi Game Page vždycky strašně líbila. Slovo dalo slovo, skamarádili jsme se na Facebooku a po pár měsících mi přišla tahle zpráva.

Byl jsem z toho strašně šťastnej. Už jen tohle totiž pro mě znamenalo skoro splněný sen.

Na konkurz dorazili i někteří mí kolegové z herní branže - Honza Vrobel, tehdy ze Score, nebo Filip Kraucher z Indianu. Jelikož jsem na přípravu měl víc než měsíc, tak jsem to samozřejmě překombinoval. V zadání totiž bylo, že si máme přichystat scénář k jedné hrané znělce. Nachystal jsem si nějaký patvar na téma Duke Nukem Forever, mělo se to odehrávat v čekárně u doktora, nebylo to vůbec vtipné, potřebovalo to spoustu rekvizit a celkově to stálo za prd. Den předtím jsem to celé předělal do tématu druhé Mafie a rekvizity jsem si přinesl pro jistotu sebou - sako, špagety, talíř a maketu zbraně. Celá ta scénka se dá shrnout do jedné věty - Vito Špageta si chce pochutnat na těstovinách, ale ty jsou lehce nedovařené, tak si raději dáme preview, než recenzi Mafie II.

Režiséru Alanu Ledererovi se moje scénka natolik líbila, že mě nechal (hodně špatně) zaimprovizovat druhou část. Během několika týdnů jsem se dozvěděl, že konkurz jsem vyhrál a od října nastupuju do Game Page jako jeden z redaktorů.

Archaický a předpotopní pořad

Jak vlastně probíhal tvůj “nástup” do Game Page?

OB: Tehdy se dělaly 4 díly v měsíci a jeden z nich byl najednou bezprizorní a neměl ho kdo dělat, takže ten byl přidělen mě a Katce. Rozhodně jsme neměli ambici někoho vyštípat, všichni nám byli maximálně nápomocní.

Jakmile se člověk dostal “dovnitř”, tak se začal dozvídat spoustu věcí, které zvenku nevidí. Za prvé jsme se dozvěděli, že si redaktoři sami nahrávají záběry z her, což bylo docela překvapení. Za druhé jsme kromě moderování psali vlastně i scénáře těch dílů - nejen naše repliky, ale i pro hlavní moderátorku Šárku a případně i pro Jindru Rohlíka a Petra Chlumského, tedy stávající redaktory.

Po pár dílech jsem se z úst tehdejšího dramaturga Milana Vacka dozvěděl, že scénky určitě zůstanou, že hosti mimo svět her jsou důležití pro existenci pořadu a samozřejmě pak člověku dojde, že televize sleduje něco trochu jiného, než to, co zapálený hráč.

Kolik jsi za to tehdy dostával peněz?

OB: To už si přesně nevybavuju, ale jako rozhodně to bylo super přilepšení ke studiu. Mám pocit, že to bylo něco mezi pěti a deseti tisíci. Oficiálně to bylo rozdělené, že jsme dostávali něco za moderaci a něco za napsaný scénář.

Ty jsi v roce 2005 odešel z České televize pryč, pracoval jsi chvíli na pořadu Top Games na stanici Top TV a souběžně s tím publikoval v časopisu GameStar a tvořil videorecenze na Tiscali Games. Jak se přihodilo, že ses v roce 2007 vrátil zpět a rovnou na pozici dramaturga?

OB: Ještě když jsem dělal moderátora Game Page, tak mě vlastně celou dobu štvalo, že se mi nepovedlo pořad nijak posunout. Měl jsem spoustu nápadů, ale ono se v podstatě ani nic měnit nemohlo, protože k tomu prostě nebyla vůle ze strany televize. Proto jsem využil velmi kreativně i finančně výhodnou nabídku ze strany Top TV a tam měl možnost ty nápady něco přes rok realizovat. Kromě moderátora jsem tam dělal i producenta a dramaturga.

Na České televizi mezitím Game Page stále fungovala, personálně se obměnil moderátorský tým, trochu se to proměnilo i v zákulisí, ale hlavní změnou bylo to, že odešel Milan Vacek, tehdejší dramaturg. A souběžně s koncem Top TV se její tehdejší šéfka Kateřina Fričová přesunula do České televize na pozici programové ředitelky, takže asi dávalo trochu smysl, že si tam přivede lidi, které zná a věří jim. Už si vážně nepamatuju kdo přesně mě tam zlákal, ale taková nabídka se samozřejmě neodmítá.

O které změny, které přišly s tvým příchodem, ses zasadil ty osobně?

OB: I v roce 2008 ten pořad působil strašně archaicky a předpotopně. Nějaké ošklivé studio, příšerné fonty, tragické vizuální efekty, naprosto jsem rozuměl těm lidem, kteří se mu v tehdejší době vysmívali. Chtěl jsem udělat novou vizuální podobu a zároveň ten pořad udělat mnohem dynamičtější, ustanovit nové rubriky a mít ho celkově víc fresh.

Jenže je potřeba se na to dívat i z té strany, že je to pořad v televizi, musí si nějak udržet diváky a zároveň přilákat nové. Když někdo zapne televizi jen na chvíli a začne koukat od prostředka, tak ho nesmíš unudit a utlouct pouze fakty a tím, co bych třeba rád viděl já.

Ale hodně jsem tlačil na změnu toho, jak se pořad tehdy natáčel. To měl hodně v gesci režisér Alan Lederer a jeho kameraman. V praxi to vypadalo například tak, že když jsme přijeli na reportáž do nějakého herního studia, redaktor si sedl na židli, proti sobě si posadil vývojáře a kamera se plácla na stativ. Pak se kameraman jednou prošel po chodbě a to byla celá návštěva. Trochu jsem tlačil, abychom točili například na dvě kamery nebo snímali věci “z ruky”, ale to se povedlo až po nějaké době, kdy se obměnil téměř celý štáb, přišli tam mladší tvůrci a ti pochopitelně taky měli energii a ambice to točit trochu živěji a dynamičtěji.

Taky jsem se dost zasazoval o změnu střihu a nové virtuální studio, ale tam jsme dost naráželi na to, že tak obrovská instituce jako je Česká televize musí nejdřív mít peníze na něco takového v rozpočtu, musí to někdo navrhnout na poradě vedení a ještě to musí někdo z nich schválit. Ani nemluvě o tom, že takových požadavků od různých pořadů se tam řeší sto padesát, takže ještě je potřeba, aby interní grafické studio mělo čas to udělat. Je docela vtipné, že jsem sice dal ten prvotní impulz, ale pak už to šlo úplně mimo mou kontrolu a v podstatě jsem pak byl postaven před hotovou věc a nemohl to vůbec připomínkovat. A taková perlička, to úplně poslední virtuální studio tvořil člověk, který tuším dělal grafiku na Mafii 2. Nemám absolutně zdání jak se k tomu dostal, ale z jeho původního návrhu tam, i kvůli nějaké osobní řevnivosti mezi grafickým oddělením a operátory virtuálního studia, zůstalo možná míň, než 30 procent.

Těsně po tvém druhém nástupu do Game Page se začal vysílat pořad Re-Play. Myslíš, že to někdo z tehdejšího štábu vůbec zaregistroval a snažil se ho třeba v něčem okopírovat nebo předehnat?

OB: Velmi pochybuju, že to někdo ze štábu řešil. Pochopitelně kromě autorského týmu, protože my jsme ve hrách byli hodně zažraní. Ale štáb to nechávalo absolutně chladnými.

Cítil jsi ze své pozice jakoukoliv formu tlaku nebo náznaky konce pořadu v rámci České televize?

OB: Ne, absolutně nic jsem netušil. Dokonce to bylo tak, že se krátce před koncem Game Page mluvilo o tom, že by se překopal celý ten vizuál do jednotného stylu a vybavuji si i nějaké úvahy nad natáčením na dvě kamery. To proběhlo na začátku roku 2012. A o pár měsíců později, těsně předtím, než začala naše pravidelná letní pauza, přišla zpráva, že končíme.

Z dnešního pohledu vím, že to přesně takhle v televizi funguje. Minimálně tedy v ČT. Pořad vždycky dostane od programové rady zelenou na dvanáct měsíců a následně musí svou existenci po roce v podstatě obhájit, aby mohl pokračovat dál. Nikdo ti nedá záruku, že točíš deset let v kuse.

My v toho samozřejmě byli v šoku a jasně, sledovanost tehdy už nebyla úplně úžasná, vybavuju si, že to bylo nějakých pár nižších desítek tisíc. Na druhou stranu tomu úplně nepomáhal čas vysílání, kdy jsme běželi bez nějakého pevného času “v sobotu dopoledne”. Ale na iVysílání jsme pořád byli úplně s přehledem nejsledovanější pořad celé České televize. Zatímco jiné pořady měly občas sledovanost v tisících, my ji měli úplně běžně v rámci desetitisíců, u těch úspěšných dílů i statisíce. Takže by člověk čekal, že i k tomuhle bude přihlédnuto.

Ale jak to člověk sledoval dál, tak zjistil, že Česká televize v té době v podstatě rezignovala na teenagerské publikum. Zaměřila se na dětského a dospělého diváka. Segment dejme tomu 15 - 29 úplně opustila. Odnesla to Game Page, odnesly to pořady jako Pomeranč, Medúza nebo Letadlo - pro mě naprosto nepochopitelně.

Řekl ti někdy někdo osobně v České televizi skutečný důvod zrušení Game Page? Stály za tím peníze nebo nevraživost vůči hrám jako médiu? Tehdy se skloňovalo jméno Milana Fridricha, programového ředitele ČT, který hodně neobratným vysvětlením zavdával příčinu si něco takového myslet…

OB: Nikdy se mnou o tom přímo nikdo nemluvil, mohl jsem se pouze domnívat a v tehdejší době jsem vycházel ze stejných informací, které byly volně dostupné, včetně toho nešťastného prohlášení. Ale když to člověk viděl trochu s odstupem a odmyslel si, že mu zrušili pořad o hrách, tak šlo vidět, že to byla skutečně systémová věc ČT - že se pořady jako například Kinobox nebo pořady o muzice rušily taky, jen třeba ne v ten samý rok.

Měl jsi možnost jakýmkoliv způsobem to rozhodnutí oponovat?

OB: Ne.

Osobní intermezzo #2: GPTV

Po mém příchodu do CZC v roce 2018 (kde dělám dodnes) jsme se na poradách velmi brzy začali bavit o video obsahu, jehož součástí měly být i hry. Na jedné z nich jsem navrhnul to, že bychom mohli oživit herní pořad ve stylu Game Page. Jeho vznik a vydání prvního dílu z gauče z Barcelony by vydalo na samostatné vyprávění. Možná někdy příště…

Cílem GPTV bylo více propojit “hry” a “CZC”, což se podařilo. Po téměř třech letech jsme toho ale měli všichni plné zuby a já začínal v posledních několika dílech narážet na limity toho, co mi dovolovala moje ostatní práce v CZC. Proto jsme se rozhodli, že GPTV ukončíme. Bez toho, aby nám to nakazovali v ČT (nebo CZC) a bez zbytečných průtahů. S Ondrou Broukalem jsme se shodli, že přesně to jsme potřebovali jako takovou tečku za celou kapitolou Game Page.

Po konci Game Page v České televizi jsi založil GP Online a chvíli ses spolu s Honzou Borsem, Pavlem Prouzou a mnou snažil navazovat na odkaz pořadu. Proč?

OB: Ta značka měla v tehdejší době obrovský zvuk a mě přišla škoda ji jen tak opustit. Proto jsme si společně řekli, že konečně máme příležitost si to dělat po svém. Dát do toho svoje kapacity, svůj čas, svoje peníze, svoje zkušenosti a samozřejmě taky svoje tváře. Navíc budeme na internetu, takže nám do toho nebude mluvit programová rada a nebudeme popotahování třeba za spisovnost.

Nechtěli jsme nutně udělat online pořad, který by si pak stáhla pod sebe třeba televize Nova, ale byl to prostě pokus, který, pokud bude generovat nějaká zajímavá čísla, by si pod sebe mohl vzít nějaký investor a zaštiťovat to finančně. Jenže já jsem hlavně obsahový člověk, a i když vytvořím něco kvalitního, tak to pak neumím prodat. A na tom to celé krachlo. Vydali jsme pilotní díl, který měl super čísla, nějakých padesát tisíc zhlédnutí, ale další díly už měly “jenom” patnáct až dvacet tisíc. Na dnešní dobu super, ale tehdy mi to prostě přišlo málo a totálně jsem ztratil trpělivost to budovat dál. A představa, že budu obvolávat potenciální investory, abychom to nedělali úplně zadarmo, mě spíš děsila, takže jsem to po pár dílech zaříznul.

Možná je to škoda, protože pokud bychom třeba vytrvali, tak by to mohlo dopadnout podobně jako Vortex nebo Indian. Ti navíc začali z ničeho a je neuvěřitelné, že se jim povedlo nashromáždit kolem sebe tak obrovskou komunitu.

Můj epilog

V Game Page jsme během posledních dvou let měli strašně silnou partu. V sestavě Ondra Broukal, Pavel Prouza, Honza Bors a Jirka Štalmach jsme často chodili jen tak na pivo. Atmosféra během natáčení byla vždycky strašně pohodová a byť nás dělily skoro dvě generace, tak i s režisérem Alanem Ledererem jsme se vždycky nějak dohodli a natočili danou scénku tak, jak jsem ji měl v hlavě. Nevím, jak to měli ostatní, ale vždycky jsem si považoval samotný fakt, že dělám pro Českou televizi. Zní to děsně abstraktně, ale procházet se tou budovou, potkávat známé tváře, občas je třeba i oslovit a zahrát si s nimi v krátké scénce - to byla prostě paráda a vlastně mi to celkem dost chybí.

Z úplně posledního dílu, kde se snažíme o něco jako “pohled na českou herní scénu” skrz zástupce ostatních herních medií a debaty u kulatých stolů, jsem měl fakt velkou radost. A byl to i směr, kterým bych Game Page pomaličku sunul, pokud bych dostal šanci se na ní podílet dál.

Právě teď je pro mě Game Page hlavně minulost, na kterou hrozně rád vzpomínám. Na tu čirou fascinaci, že moje milované hry se objevují na televizní obrazovce. Na moji obsesi, jak jsem si každý jednotlivý díl nahrával na VHS a nesměl vynechat ani jeden. Na to, jak jsem dva roky jezdil na Kavčí hory, kde jsem byl fakt u vytržení z toho, že pracuju v budově České televize.

Ne snad, že bych neměl někdy roupy Game Page obnovit, ale rozhodně ne v té podobě, v jaké jsme ho kdysi připravovali. I když, jeden nápad stále mám. Tak možná jednou zase na obrazovkách…

Bonus - Staré díly v novém hávu

Jelikož životnost videokazet není neomezená, chtěl jsem je po více než dvaceti letech zdigitalizovat. Všechny! Už jsem se o to jednou pokoušel, ale tehdy to nebylo úplně v mé moci. V první vlně digitalizace (cha!) mi jednak některé díly proklouzly, ale také jsem měl ještě na svém YouTube kanále omezení na maximálně 15 minut dlouhé video. Tentokrát skutečně nahraju všechny mnou zaznamenané díly v nejvyšší možné kvalitě, bez rozsekání a v pořadí, v jakém se objevily v televizi. Pokud o ně máte zájem, sledujte buď můj Twitter nebo se přihlaste k odběru mého YT kanálu. Postupně tam budou další a další díly přibývat, celkem jich mám přes sto!

A příště už to nebude jenom o vzpomínání, slibuju!

Líbí se vám můj newsletter? Přihlaste se k odběru přímo do mailu! Řekněte o něm svým kamarádům! Napište mi to do komentářů! Dejte mu srdíčko! A pokud se vám úplně mega super líbí, tak mě můžete podpořit i finančně na Ko-fi. Moc vám děkuju za podporu.

Předchozí díly:

Toto byl Level, ten z roku 2013

Toto je Quest